Vítám Vás na stránkách, které vznikly z potřeby sdílet radosti partyzánského zahradničení.
Ráda bych také představila pár svých nápadů na zkrášlení některých pozapomenutých míst v Holešovicích a v neposlední řadě doufám,
že se ke mně někdo přidá…

29. prosince 2011

Noční skřítci


Ivan Martin Jirous – Magor dětem

Co dělají noční skřítci

Každý večer, když holčičky usínají v postýlkách, ožívá noc, velká máma skřítků. Skřítci se narodili z černých paprsků tmy za nejtemnější bezměsíčné noci. Jsou hodní a hezcí, mají růžová průsvitná ouška a zelená očička, protože bydlí ve stínu hustých zelených rostlin, v lopuší a maliní u Kozákovic zahrady. Jsou vlhcí, jak žijou pod listím; někdy se proto zdá, že pláčou a možná, že opravdu pláčou. To ví jenom noc a hvězdičky, které jim svítí na jejich noční vrnění a šmejdění, hemžení a šustění, šťourání a rabušení. Skřítci se starají, aby svět vypadal pěkně a aby byly hezké věci na hezkých místech. Když k večeru na krajinu padá klekání, odhrnují skřítci lopuchové listy, zvědavě poslouchají. „Bude dneska noc?“, ptají se ptáků. A ptáci jim odpovídají: „To víte, že přijde, měkká jako peří nastlané v hnízdech a sladká jako jeřabiny. Ale proč se ptáte? Vždyť víte, že je to tak každý den.“ A skřítci zesmutní a naříkají: „Když my jsme tak maličcí, že si nic nepamatujeme. Všechno hned zapomeneme, máme malinké hlavičky. Ach ou! Když o tom přemýšlíme, hlavičky se nám tak rozpálí, že si je musíme chladit. Podívejte!“ - Skřítci střásali z lopuchových listů na rozpálená čela kapky rosy. Kapky zasyčely jako na žhavé plotně a vypařily se. „Ó – pípli ptáci – tohle jsme ještě nikdy neviděli! O tom se nám budou zdát krásné sny! Nezlobte se, ale musíme už jít spát, nebe má barvu ojíněných švestek, za chvilku je tady noc.“ „Tak jsme se dočkali,“ vydechli skřítci radostně. „Co budeme dneska dělat?“ „Budeme kartáčovat mech na střechách, aby byl pěkně zelený a líbil se hospodářovi.“ A skřítci se vydali do chléva k prasátku, nasbírali tam vypadlé štětinky, svázali je stébly trávy do malých kartáčků. Vylezli na střechu stodoly a čistili kopečky mechu. „To bude ráno krása,“ libovali si. Hospodář Láďa ráno mžoural na střechu trochu podezíravě, dlouho stál se zakloněnou hlavou, ale neříkal nic.
Skřítci jsou maličcí, mnohem menší než nejmenší holčičky, a proto se brzy unaví. Vždycky jeden den pracují a druhý den si hrají a odpočívají. „Dneska se teple oblečeme,“ říkají, „a půjdeme daleko, až dolů na městečko. Budeme se tam vozit na rafičkách hodin.“ A skřítci si vlezou na kostelní věž, usadí se na rafičkách a celou noc se pomaličku vozí pěkně dokola. Ale ráno! Zvony se rozezněly, jak svolávaly lidi na jitřní mši, a skřítci sotva stačili slézt a pelášili domů. Uši jim zalehly a celý den je brněly hlavičky, až s nimi vrtěli ze spaní.
Ale večer už byli zase čiloučcí a do růžova vyspinkaní. „Co bude dneska?“ ptali se nedočkavě jeden druhého. „Budeme nosit vodu do studně, aby nevyschla.“ A skřítkové začli běhat pod listím a po stéblech, sbírali kapky rosy do kornoutků z jasmínových květů. Kapku po kapce pouštěli do studně. Žbluňk, žbluňk! žbluňkaly kapky a skřítkům to znělo jako ta nejhezčí hudba. A máma se ráno divila, jak je voda ze studně chladná, čistá a hebká, ale to už skřítkové zase spali zavrtaní v krtčích hromádkách. Spali také pod lopuchovým listím, celí utrmácení po noční práci, urousaní, tlapičky ušmudlané. Hlemýždi je hladili tykadly a žížaly ožižlávaly.
A večer, když se navracel soumrak a vlhko táhlo z humen, skřítkové se zase probouzeli. „Bude dneska noc?“ ptali se ptáků. „Ach vy ušmudlánci,“ smáli se ptáci, „to už zase nic nevíte?“ Ale když viděli, jak se skřítkům třesou bradičky a slzičky se jim koulejí po ušpiněných bradičkách, rychle je ujišťovali: „To víte, že přijde, nebe na obzoru je jako rozlitý žloutek, sluníčko zapadá a za chvilku je noc tady.“ To jste hodní,“ děkovali jim skřítci, opadanými růžovými plátky si otírali slzičky a poskakovali po květech čínského zelí. „A co budeme dělat?“ „Dneska budeme jenom lenošit,“ povídá nejstarší skřítek, „protože jsme moc unavení. Budeme pozorovat hvězdy.“ A skřítci vytáhnou z tajných úkrytů v kopřivách střípky skla z rozbitých lahví. Jsou to nádherné střípky, zelené, žluté, hnědé a nejvzácnější – modré a červené. Skřítci si lehnou na záda do trávy a pozorují hvězdy. Hvězdy jsou zelené, modré, žluté a červené. Skřítci se slastně povalují a vzdychají nad kouzelným nebem. „Kdyby bylo takové pořád, to by bylo pěkné!“ Ale pak obloha začne blednout, nebe je světlejší a světlejší, blíží se ráno. Skřítci zahrabou sklíčka do tajných úkrytů a rozběhnou se domů. Skřítci lopuchoví pod listy lopuch, skřítci skořápkoví bydlí v rozbitých skořápkách od vajíček, jiní zalezou do prázdných hlemýždích domečků – a nejmenší, skřítci ořechoví, se schovají v ořechových skořápkách. Pak prospí celý den v chladných stínech lopuší, maliní a kopřiv a vánek je ovívá laskavým foukáním. A k večeru, když vánek uléhá, skřítkové vstávají. Zeptají se ptáků, jestli přijde noc, a ptáci s údivem zacvrlikají: „To jsme ještě nikdy neslyšeli, aby měl někdo takhle krátkou paměť. To víte, že ano, za chvilinku se začne stmívat.“ A skřítkové se radují, jako každý den, a volají na sebe: „Co budeme dělat dneska?“ Budeme leštit vajíčka!“ Potom se rozběhnou do chléva a ve žlabech zanesených senem a slámou hledají vajíčka, která hospodář nesebral, a natírají je sádlem. A hospodář Láďa se pak diví, jak krásná lesklá vajíčka slepice snášejí. Takhle se skřítci starají o to, aby na světě bylo pěkně.
A někdy si skřítci hrají na hrušky hniličky. Vylezou na strom, sednou si do řady na větev a tiše tam hřadují. Po nějaké době se jeden skřítek pustí a žuch! bouchne do trávy pod stromem. Žuch žuch! pustí se další skřítci. A tak to bouchá celou noc. Máma slyší ze zahrady temné bouchání a myslí si, že noční větřík shazuje jablka ze stromů. Takhle skřítci pletou lidem hlavy. To vše a ještě spousta, spousta dalších věcí se děje v noci, když velká máma skřítků rozsvítí nad světem světýlka hvězd. Dobrou noc, Marto, dobrou noc, Františko!

A někdy se skřítci rozhodnou, že zachrání jednu smutnou květinu na chodbě pražského činžáku...




25. prosince 2011

Štědrý večer

Vypadá to, že partyzánské zahradničení schvaluje i Ježíšek! Pod stromečkem jsem totiž našla parádní motyčku a taky krásný letní zahradnický šatičky. Dopadlo to tak, že jsem v nich stála v předsíni před zrcadlem s motyčkou v ruce (moc se k sobě hodí) a ptala se, jestli už bude léto. Prý za chvíli...


Štědrý den

Na dnešek jsem schovala ptáčkům poslední slunečnici z letošní úrody, a tak jsme se vydali dopoledne na malý výlet, zakončený krmením "dravé zvěře" ve Stromovce. Moc jsem si to užila... 




18. prosince 2011

Jaro?

Celý minulý týden jsem při večerních procházkách Stromovkou měla pocit, že je jaro. Foukal teplý vítr a něco zvláštního bylo cítit ve vzduchu. Tak trochu jsem si říkala, že si to jen namlouvám, ale dnes ráno jsem zjistila, že to nebyl jen můj dojem...



Tahle primulka bydlela na jaře na mém pařížském okně a když dokvetla, vysadila jsem ji na záhonek k partyzánským tulipánům. Dobře jsem udělala, je vidět, že se jí tu daří. A pak že v zimě příroda spí!

12. prosince 2011

Mozaika

Tomuhle říkám trvanlivá guerilla! Už jednou se někdo snažil tyhle záhadné objekty, kterých je plná Stromovka, zkrášlit opletením. Tohle řešení snad bude mít delší životnost. Děkuju neznámým tvůrcům za zpříjemnění procházky milým překvapením. 



Druhý svetřík

Opět slunečné nedělní dopoledne (letos je krásný podzim, všimli jste si toho?), takže co lepšího dělat, než jít oblíknout druhý partyzánský svetřík statnému dubisku! Děkuji za pomoc a focení panu Pavoukovi a také musím přiznat, že celý svetřík jsem nepletla já. Dostala jsem jako dárek spoustu různých klubíček a taky velký upletený kus něčeho, který se stal základem svetříku na druhou větev mého oblíbeného stromu. Takže tento výtvor je částečně dílo Mefistovo...