...Jsou sice chvíle, kdy si zahradník přál pěstovat, přehazovat a kompostovat všechny ty ušlechtilé půdičky, přísady a hnojíky; bohužel by mu pak na zahrádce nezbylo místa na kytky. Tu tedy aspoň zlepšuje půdu, jak může; shání doma vaječné skořápky, spaluje kosti od oběda, schovává své ostříhané nehty, vymetá z komína saze, vybírá z dřezu písek, nabodne na ulici na hůl krásný koňský celák, a to vše pečlivě zarývá do své půdy; neboť jsou to kypřivé, teplé a hnojivé substance. Vše, co je, se buď hodí do půdy nebo ne. Jen zbabělý stud brání zahradníkovi, aby nešel sbírat na ulici, co utrousili koně; ale kdykoliv uvidí na dlažbě pěknou hromádku mrvy, vzdychne si aspoň, jaké je to mrháni božím darem...
Když jsem tedy narazila ve Stromovce na moc pěknou hromádku koňských koblížků, neváhala jsem, zbaběle se nestyděla, a před zraky udiveného dítěte i kolemjdoucích ji hbitě posbírala a zanedlouho jí i pohnojila svůj osázený truhlík na kraji parku. Že jsem musela přelézt plůtek, který tam normálně nebývá a pak vysvětlovat ochrance od kamionu plného motorek Harley Davidson, že si tam jenom tak hnojím (v tu chvíli se dítě v kočárku opravdu hodně snažilo dělat, že ke mně nepatří), to mi moc nevadilo. Ale to, že v truhlíku potom výrazně povyrostly nejen mnou zasázené petúnie, ale i plevel, mezi kterým se nebohé květiny téměř ztrácely, to už mi vadilo dost! Nikdy jsem nic nehnojila a bude to tak i dál. Partyzáni si musí poradit i bez koblížků!
Žádné komentáře:
Okomentovat