Pan Čapek partyzánským zahradníkům a zahradnicím

PODZIM NEBOLI SÁZENÍ

Řekněme, že máte někde venku, mezi loukami a lesy, svůj srub,

bungalov, víkendhaus nebo jak to jmenujete; a kolem něho kousek

půdy, který nazýváte svým; nebo řekněme, že nic takového dosud

nemáte, ale že byste to chtěli mít. V tom případě vězte, že tito dnové

podzimní nejsou doba, kdy se člověk hospodář ukládá  k zimnímu

spánku, nýbrž právě naopak doba, kdy v něm mocně hárají mízy

sadařské; i počne na své měřici půdy vysazovat všeho druhu keře,

stromky a stromy, polokmeny a pyramidy. Jaro je doba květů,

kdežto podzim je sezóna, kdy i zahradník uzrává v jadrné dřevo a

nasazuje budoucí košaté koruny; což se projevuje tím, že kope do

země jamky a do nich ukládá kořínky toho, co jednou bude bujným

keřem nebo stoletým stromem; pak je zahrne půdou, přišlápne

nohou a řádně proleje, a je to; nyní budiž ponecháno přírodě, aby

ukázala, co dovede.

Ano, do stínu zdi jarní meruzalku, a u pumpy poroste černý bez;

odjakživa patří chebzí k venkovským pumpám. Toto bude řádka

šeříků, a k jejich modrým a lilákovým hroznům nesmí chyběti zlatý

déšť čilimníku. SyringaGlaburnum: což neznějí už ta jména jako

vyzvánění zvonů ranních a večerních? A musí tu kvést pustoryl pro

vůni jarního večera, a slunce polední bude jiskřit na bělostných

květech trojpuku nebo tavolníku; nic pak není krásnější po jarní

přeháňce než rudé kalíšky vajgélie, vážně a bohatě žehnoucí z

těžkého, zroseného lupení. Ano, to vše tu musí být;  a ještě Rosa

rugosa a rumělková kdoulička, a hloh, ano, jaký by byl na světě

život bez hloží? To tedy by bylo aspoň to hlavní –

Ale ne; není přece jenom jaro; což nechtějí mít svou krásu i dny

podletní a podzimní? Jen kopej dál své jamky, zahradníku; tady

musí nést skalník a dříšťál své rudé bobulky a jeřáb se ověsit

bohatými hrstmi cinobrových korálů; tady zahoří podzimním

nachem jedovatá škumpa a zaplane tatarský javor jako hořící keř.

Tak, teď je to dobré; jen, pravda, aby tu i pro zimu zůstalo trochu

barvy; jen kopej dál, zahradníku, a udělej jamky pro žluté a korálové

proutky dřínu, pro zelené proutí zákuly, a tady u potoka pro

nachové a zlaté proutí vrbové. A teď už nemůžeš víc udělat; rok je

krátký a nemá víc než čtvero ročních časů.

Počkej, co je tenhle slabý proutek? Vida, to je Prunus

sachalinensis, třešeň ze Sachalinu; i najdi pro ni veliké místo, neboť

tento proutek bude keřem vysokým třicet metrů. A tohle útlé

košťátko, to je třešeň hisakura, jež jednou doroste tak, že div nebude

plout po nebi růžovým oblakem svých květů; a ještě tu ten proutek,

to bude střemcha mohutná jako báň, střemcha ze zahrady dětství.

A to už je všechno, ne? Nu, chválabohu, kousek půdy je osazen.

Kolem duní černé a hluboké lesy, vysoko šlehají světlé kmeny

jasanů, v podzimním slunci zlátnou koruny dubů těžké a plné jako

skály; ale člověk proutky sázející je vůbec nevidí; rozhlíží se po své

měřici půdy, kde z mokré trávy hole a vyzáble čouhá několik

temných proutků, a šeptá si s hlubokým a skoro zbožným

uspokojením:

“Tak, teď už to tu není tak holé!”


Pan Karel Čapek, Kalendář (zdarma ke stažení na stránkách Městské knihovny Praha).